20.7. - 3. 8. 2001
Čtvrtek 2.srpna 2001, půl čtvrté odpoledne.Na svých kolech jsme právě dorazili do kempu Konopáč u Heřmanova Městce. Po dlouhém slunečném dni stráveném na rozpálené asfaltové silnici je do docela příjemná zpráva, protože se už všichni malí účastníci našeho tábora vidí v plavkách, jak skáčou do rybníka a jezdí po tobogánu. Právem si to zaslouží, protože posledních čtrnáct dnů to nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale pořádná zkouška odolnosti, jež pro někoho dopadla lépe, pro jiného zas o něco hůř.
Vše to začalo v pátek 20. července na Smíchovském nádraží.Nejprve zmatek s odbavováním kol, pak loučení s rodiči včetně ukápnutí slziček a nakonec dlouhá cesta vlakem do Žďáru nad Sázavou. Odtud do Třech Studní, kde jsme zakotvili na další dvě noci v chatovém táboře. Tam jsme se poprvé projeli na kolech a ti nejlepší z nás dokonce dorazili až na Devět skal, nejvyšší vrchol Žďárských vrchů.
Další zastávkou byly Milovy a zdejší kemp u rybníka, kde jsme si postavili stany.
Protože zde byla půjčovna loděk, vyzkoušeli jsme si i veslování.
Pak však přišlo něco, co si snad nepřál vůbec nikdo. Obloha se zatáhla a i přes optimistickou předpověď počasí ohlašující příchod tropických veder se rozpršelo a nechtělo přestat několik dalších dní. Vzhledem k této skutečnosti jsme museli změnit naší trasu a místo do Vortové jsme se uchýlili se do sokoKdyž se počasí konečně umoudřilo,vydali jsme se do kýžené Vortové, kde jsme mohli zůstat díky místnímu panu starostovi a místním ochranářům tři dny a tři noci na louce uprostřed přírody nedaleko rybníka „Zlámanec“. Museli jsme si zde postavit stany,v lese vykopat latrínu a chodit pro vodu asi dva kilometry do hájovny.
Bylo tu pěkně, ale nedalo se nic dělat, neboť dálky čekaly.
Po
důkladném úklidu jsme nasedli na svoje bicykly a odjeli na další zastávku
u rybníka Řeka
nedaleko Krucemburku.
Druhý den nás čekal asi nejnáročnější přejezd z celého tábora do Libic nad Doubravou. Cesta byla těžká. Jelo se rozbahněným lesem, jinde do dlouhých kopců a nakonec po rozpálené silnici. Zato nám bylo odměnou, jaké jsme měli v Libicích ubytování. Byla to po týdnu a půl velká změna, protože jsme přespali v turistické ubytovně „Pilnův statek“.
Druhý den jsme však opět museli usednout do sedel svých bicyklů a pokořit svahy Železných hor, abychom se co nejdříve dostali k Sečské přehradě.
Tentokrát jsme opět spali pod stany, ale ve skautském středisku, kde zrovna měli svůj tábor sokolové z Pardubic, s nimiž jsme sehráli i několik přátelských utkání ve volejbale a v kopané. (Pro zajímavost: všechny tři jsme vyhráli.).Podnikli jsme odtud také cyklistický výlet na nedalekou zříceninu hradu Lichnice a vykoupali jsme se v přehradě.
Při posledním přejezdu jsme dorazili až sem a zítra nás čeká slavný návrat do Prahy na Masarykovo nádraží. Byla to zase oproti posledním létům, kdy jsme byli během celého tábora na jednom jediném místě, poměrně výrazná změna. Poznali jsme zas další kus republiky a získali řadu zážitků na celý život.
Na závěr jsme se dětem i vedoucím položili anketní otázku, co říkají takovému to cyklistickému táboru.
Radka Hůlová: Oproti minulému roku to byla velká změna.
Lucie Nováková: Bylo to dobré a poznali jsme mnoho nových lidí a kamarádů.
Tomáš Krupka: Bylo to dobré, až na ty nekonečné kopce.
Honza Koleta (instruktor):Tábor proběhl podle mého názoru v nejlepší pohodě a až na menší komplikace a částečně špatné počasí to bylo skvělé.
Dáša Iblová (hlavní vedoucí): Připravit cyklisťák vypadá na první pohled velmi romanticky, ale když si to člověk zkusí, zjistí, že je to velká práce. Poznali jsme spoustu pěkných míst a Máme mnoho zážitků. Velice mě také překvapilo, kolik hodných lidí se našlo a pomohlo nám.
Děkujeme všem, kteří se na našem táboře podíleli, vedoucím, instruktorům, rodičům a také Středisku volného času.
Text a foto Libor Čermák
